albania heroes
Sobota 31.5.2009
Vyrážíme s Hynkem z Olomouce v 8 ráno. Loučení s desetiměsíčním Hugem nakonec není takové drama. Babička se tvářila statečně a tak bude snad vše OK. Moje obavy z motorky a hlavně jízdy po dálnici rychlostí vyšší než 100 km/h se rozplynuly o 20 km jízdy na Brno. Na naší zánovní KTM se sedí pohodlně (uvidíme co bude říkat zadel za pár dní), moc to nedrncá a Hynek řídí jistě. Takže se nebojím.
V Mikulově, kde máme sraz s první polovinou naší partičky, jsme za necelé 2 hodinky. Začínám chápat řeholi motorkářů – vedro v helmě, vedro v hadrech. Na každé benzínce chce člověk ze sebe všechno okamžitě servat! Taky myslím, že vezmu za vděk špunty do uší, které mi ráno Hynek nabízel. Řev motorky se po pár hodinách jízdy přejí….
Takže v Mikulově nás radostně vítají 4 posádky:
Vrbíci na Africe (Vrba a Klára)
Ryba na BMW GS 1100
CASH na V Stromu
Honza Malínek na Africe.
Volám domů a babička mě ujišťuje že Hugo je v pohodě a tak mě pomalu opouští nervozita a počáteční obavy. Na zahájení cesty si s Klárou dáváme plechovkáče.
V sevřené formaci pokračujeme po poloprázdné dálnici do Gratzu. Jede se v pohodě. Na čerpačce za Gratzem stavíme. Jedeme teprve půl dne a už jsem pochopila Robertův proslavený model odpočívání v leže při každé možné příležitosti. Všichni ze sebe okamžitě strháváme zapařené oblečení a leháme na kousek zapáchajícího trávníku přímo na benzínce. Je 27 stupňů. Čekáme na druhou polovinu výpravy, která dnes ráno vyrazila z Prahy. Plán je zřejmě perfektní, protože za 10 minut jsou tu:
Franta s Libuškou na BMW GS 12OO
Robert na Africe
a Rosa s Markétou na BMW GS 1150.
Jsme tedy komplet. 8 naložených endur, z toho 4 s dvojposádkou. Moc se nezdržujeme, protože dnes bychom měli jet co nejvíc km. Franta sice tvrdí, že dnes budeme spát u moře, ale nikdo mu to nevěří.
Na dálnici vypadáme jako křížová výprava. Motorky v zig zag formaci zabírají prostor jako dlouhý kamión a tak budíme respekt. Jedeme na Maribor. Po krátkém úseku Slovinska se ocitáme v Chorvatsku. Je jasno, horko, málo hodin a tak frčíme dál. Stavíme každých cca 150 km na odpočinek a tankování. Nabíráme směr Split. Zhruba v 18 hodin Franta hlásí že moře už je jen 120 km daleko. To nás nakoplo. Museli jsme sice sjet z dálnice a lehce si zajet (asi 20 km) ale stálo to za to. Sjeli jsme z hor serpentinami do městečka Senj a ještě za světla se ubytovali v kempu na pobřeží Jadranu! Tak jsme to skutečně dali!!! Jsme u moře. Proběhlo vybalování, stavění stanů, samozřejmě koupání v moři a hlavně příjemné posezení u piva přímo hospodě na molu.Ti co neusnuli únavou ještě navštívili místní diskotéku. O tom já nic nevím…
Neděle 1.6.2008
Sprcha, kafe a tyčinka Corny ke snídani, balení, hadry na sebe a jedem. Opět máme před sebou dost dlouhou štreku. Franta mluví o Dubrovníku, uvidíme jak to půjde.
Chorvatská dálnice je neuvěřitelná. Je zcela nová, rovná a maximálně pohodlná. Největším pozitivem je, že je prázdná. Potkáváme minimum aut a tak frčíme.
Místy je krajina docela nudná a slunko pálí a tak máme co dělat, abychom udrželi oči. Bohužel na motorce se člověk nezabaví pitím, jídlem, rádiem, změnou posedu atd. A tak hledám nějaký způsob jak neusnout.Klára se snaží číst knížku, kterou položila Vrbovi na záda. Motorka se ale dost třese a navíc při každém otočení stránky hrozí, že jí pošle na štítek někoho, kdo právě jede za nima.
Robert tvrdí, že dobrým způsobem jak zůstat v tomhle morném vedru vzhůru je zapnout si vyhřívané hefty a pak se tomu smát, jaká je to blbost. Prý mu to vydrželo tak na hodinu. A přihodil ještě jednu dobrou radu. Jíst. Nechápeme moc jak se dá v integrálce jíst za jízdy ale on okamžitě demonstruje, jak si do helmy cpe hrst uvařených a zapařených oříšků, které tahá z vlhkého igeliťáku z tankbagu.
Jedeme cca po 100 km úsecích na jih, míjíme Split a za ním najíždíme na pobřežní vyhlídkovou silnici, která se táhne celou Makarskou riviérou. Užíváme si krásné výhledy na moře, ostrůvky, pláže plné turistů, vesničky s malebnými kostelíky. Máváme motorkářům, které míjíme. 
V Dubrovníku někteří zůstávají u zaparkovaných motorek a zbytek skupiny jde prohlédnout historické město. Je už 6 večer a je dokonalé světlo na focení. Bohužel to bereme vše poklusem a je mi líto, že nemáme čas si aspoň na chvíli sednout a nechat kolem nás plynout prázdninovou atmosféru…
Kemp v Dubrovníku škrtáme ze seznamu, protože bychom chtěli spát u moře a tak sedáme na stroje a jedeme dál. Cca po 30 km a několika pokusech kdekoliv zakempovat se nám nakonec daří najít pěkný kemp v zátoce Molunet, těsně na Černohorskou hranicí. Stany stavíme už za tmy na zděných terasách a dole ve stánku čeká točené Ožujsko!
Pondělí 2.6.2008
Ráno se asi hodinu cákáme v moři, které má snad jen 10 stupňů. Při odjezdu Franta prudce brzdí, protože přes cestu leze želva. Hynek to za ním už moc nedobrzdil a místo aby zastavil vedle něj, stočil to do škarpy, kde se mu nepodařilo odšlápnout a začali jsme se pomalu klátit k zemi i s motorkou. Pochopila jsem to dřív než stihnul zakřičet „PADÁME!“ Ve vteřině mi proběhl v hlavě plán jak spadnout a nenechat nohu pod motorkou, nespálit se o výfuk, nenarazit si zápěstí, atd. Dopadla jsem Hynkovi na záda. Vyvázli jsme jen s naraženým zápěstím. Na motorce se nic neulomilo a želva to taky přežila. Takže vlastně v pohodě.
Překračujeme černohorské hranice a jedeme na Budvu. Opět hezké výhledy na pobřeží. Fotíme ostrůvek sv. Štefan. V zápětí v zatáčce cítím že něco není v pořádku. Hynek podivně trhá řidítky, motorka plave a najíždíme do protisměru. Bleskne mi hlavou, že jestli se proti nám vyřítí náklaďák, tak je s náma ámen. Pomalu brzdíme a nakonec se nám daří zastavit na krajnici. Máme defekt zadního kola. Naštěstí to není nic vážnějšího. Za námi jsou jen Vrbíci, zbytek skupiny je už kdesi před námi, takže budeme muset čekat až zjistí, že za nimi nejsme. Bobert má totiž kompresorek, bez něhož nelze nafouknout duši. Tu naštěstí máme. Výměna by neměl být problém, jen nás to asi na hodinu zdrží. Nutno ještě podotknout, že z gumy trčí 10 cm Dlouhý a 8 mm široký vrut!
Než to chlapci dají do cajku, vyrážíme s Klárou k vodě. Taky jsme mohli píchnout někde u pláže. Musíme slézt prudkým svahem k jakési betonové stavbě, kde maká 30 stavbařů a zjevně nechápou, co tady my dvě v plavkách děláme. Nakonec je z toho ale příjemné plavání ve vlnách a stavbaři zůstali naštěstí u svých lopat.
Po hodince, kdy si chlapci v tomhle vedru pěkně mákli, vyrážíme dál. Zbytek partičky nás čeká nedaleko odtud. Je půl šesté a tak je jasné, že do Albánie dnes nedojedeme. Pokusíme se tedy dojet do kempu v městečku Bar, které je před hranicemi.
V „turističce agencii“ se na nás vrhne mladík, který nám vysvětluje, že kemp poblíž je zavřený a druhý nudistický. A hned má řešení. Prý přijde jeho tata (mluvil dost obstojně česky) a ukáže nám jejich pension přímo ve městě, kde můžeme v pohodlí za 14 euro na osobu přespat. To senám ale moc nechce. Raději bychom zakempovali někde u moře a tak když nepřistoupí na náš návrh 10 euro (což nechápu, když je nás 12), vracíme se asi 10 km do vesničky, kde jsme zahlédli kemp Oliva. A jsme nadšeni. Starý pár nás vede do úžasné zahrady plné 1000 let starých olivníků, kde můžeme pohodlně zakempovat za dvě eura na osobu. Nechybí tu ani horká sprcha! Navíc na pláž je to doslova 20 metrů takže se koupeme v zapadajícím slunci. Zbytek večera trávíme vesele v přilehlé hospůdce u Nikšička. Franta coby náčelník pronáší přípitek na zahájení cesty, neb zítra snad již vstoupíme do Albánie! Ryba předčítá albánskou historii ze svého iPhonu, Klára s Hynkem zpívají z jídelního lístku, Robert objednává 12 rakií a vládne všeobecné veselí. (Rybova hláška večera: „Nemusí pršut, stačí když salám“)
Úterý 3.6.2008
Už sbaleni nasedáme na stroje a v tom kap, kap a liják! Uklízíme se pod střechu záchodků a smutně sledujeme jak prší na motorky zaparkované pod olivovníky. Naštěstí je to jen přeháňka tak za 5 minut se skutečně vyhoupneme do sedel a tradá. Vyjíždíme směr Boka Kotorská.
Boka je krásný záliv obklopený mohutnými horami a vypadá vlastně jako jezero. V jeho nejsevernějším cípu je město Kotor, kde dáváme dvouhodinovou pauzu, abychom si prohlédli historické centrum. Je podobné jako v Dubrovníku, jen snad o něco menší. Nad městem se vysoko do hor táhnou kamenné hradby, ale na ty nepolezeme. Naštěstí na to nemáme čas.
Před vstupní branou do historické části města je zaparkováno snad 50 motorek a nepočítaně skútrů. Chlapi jsou jak u vytržení. My ženy se staráme o prozaický přísun stravy a tak jdeme na nedalekou tržnici koupit plněné placky a ovoce.
Z Kotoru odjíždíme po poledni a už nám vlastně nic nebrání v tom, abychom konečně překročili hranice Albánie. Země, o které nevíme nic víc, než říká průvodce, který slibuje nová dobrodružství a která znamená ryzí Balkán!
A poznáváme to záhy. Hlavní tah na Albánskou hranici připomíná malou okresku, která se vlní hornatou krajinou a jakmile narazíme na ceduli Albánie a budku celnice, končí i asfaltový povrch a jako střihem začíná šotolina. Jsme nadšeni! Dobrodrůžo začíná hned při pasové kontrole. Celnice totiž připomíná spíš stavbařské unimobuňky ale celníci jsou natolik zaujati kontrolou pasů, techničáků, řidičáků a zalaných karet, až jim na čele vráží krůpěje potu.
Hned za hranicemi projíždíme několik menších vesnic, kde budíme všeobecné pozdvižení. Děti i dospělí nám mávají a my jim.
Rozbitá silnička je lemovaná pasoucím se dobytkem. Dvojice oslíků se schovávají před začínajícím deštěm v autobusových zastávkách, jako by čekali, kdy jim to pojede. Sem tam se přes cestu vydá stádo ovcí, takže musíme zastavit. Naproti nám jede starý pán na traktůrku a v ruce drží zbytky deštníku. V prvním větším městě tankujeme. Ještě před výjezdem oblékáme šajze (nepromoky), protože prší. Hlásí se k nám dvojice čechů. Paní je trochu vystrašená z bordelu všude kolem a z toho jak se tu řídí auta. Nechápe zřejmě, že právě to je ten kolorit, kvůli kterému se jezdí obdivovat cizí země.
Ze Skoderu míříme na jih. Vpravo tušíme moře, vlevo se vzdouvá mohutné pohoří. Poznáváme první typické znaky Albánského venkova, které nás zřejmě budou provázet celo cestu. Domy jsou převážně z litého betonu. Spodní patro je obydlené a horní nedostavěné. Všude kolem špína a odpadky. Bývalá koryta řek jsou zasypána plasty a odpadky, někdy hoří i malé skládky. Zajímavé je, že na domech visí vycpané hračky. Každý dům je ozdoben buď medvědem, panenkou, šaškem nebo podobnou hračkou. Netušíme co to má znamenat, ale snad se nám to povede zjistit.
Když zastavujeme na křižovatce, přibíhají k nám malí kluci a berou za řidítka aby si mohli zatůrovat. Všude je spousta čerpacích stanic, prakticky na každém kilometru, ale každá se jmenuje jinak. Jednou ze sítí se jmenuje Kastrati. Na čerpačkách, které jsou blízko měst je většinou 10 stojanů, ale funkční je jen jeden. Když se tam přiřítí 8 motorek, tak nám tankování trvá půl hodiny. Další Albánskou specialitou jsou obrovská skla místo čelních stěn domů. Výlohy, ve kterých jsou rovnou i skleněné dveře pak skrývají domácí pohodu roletami.
Cestou ve Skoderu zastavujeme na kafe v jedné z mnoha restaurací. Hospody jsou tu vlastně úplně všude. Báli jsme se že bude problém se tu najíst a napít, ale silnice je doslova lemovaná kiosky a lokály, které mají lidé přímo doma. Většinou jde jen o pár plastových stolů se slunečníkem, které na první pohled neslibují ani vodu. Nakonec jsme překvapeni až neuvěřitelně pohostinnými obyvateli. Vždycky zcela samozřejmě a bez problémů přinesou čerstvý zeleninový salát, vychlazené pivo, nebo luxusní italské preso. Mimochodem káva je tu neuvěřitelně dobrá a prvotřídní espreso stojí pouhých 5 – 10 korun! V téhle hospůdce, kde si dáváme každý superkafe je tak ochotný a usměvavý číšník, že jsme se rozhodli poděkovat v albánštině, tak během pauzy biflujeme. Ryba, který nastudoval základy albánštiny ze slovníku se s námi dělí o znalosti několika základních konverzačních frází, jako: kde je tady lední medvěd, ještě se tu nikdo neutopil, promiňte já nechtěl atd. Albánština není podobná žádnému známému jazyku a tak nejsme schopni zopakovat, natož si zapamatovat víc než děkuji = Faleminderi.
Dále na jih míříme do Durres. Hlavní město Tiranu necháváme na východ od nás. Krajina je rovinatá, vesničky zabordelené, uháníme dál. Kolem páté odpoledne stavíme za městem Lushnje. Padáme už hlady z motorek. Na terase hospody je jen pár plastových stolů, které nám dva číšníci srazí dohromady a než se nadějeme, máme před sebou píva. Rozluštit jídelní lístek je oříšek i pro rybu. Jediné co jsme pochopili je, že maso se řekne mish. Nakonec se chytáme slov jako salat a biftek a tak si objednáváme. 12 jídel je na stole za čtvrt hodinky a jsou vynikající. Jsme maximálně spokojeni a začínáme chápat, že Albánci mají pohostinnost v krvi. Po hodince jsme na plánovaném místě, kde bychom měli spát. Je to pláž u města Fier. Přijeli jsme sem úžasnou alejí borovic, která je navíc lemovaná typickými albánskými bunkry. Končíme v písku pláže. Budíme pozornost 4 chlapíků, kteří posedávají ve zcela opuštěné plážové hospodě. A není divu. Vrháme se do moře a skáčeme v písku jako malí haranti. Navíc je zrovna úžasný západ slunce a v tomhle zlatavém světle trčí z moře zbytky betonových bunkrů a torzo betonové vodárenské věže. 
Okamžitě vytahujeme foťáky a Hynek dává pokyn k opakovanému příjezdu, aby byl materiál pro film. Robert pak ještě několikrát projíždí podél pláže sem a tam a všichni ho fotí. Chováme se jak Japonci, co právě dorazili na Karlštejn. Když se davová euforie uklidnila ptáme se těch 4 jestli tu můžeme přespat. Říkají, že samozřejmě a ukazují na 50m vzdálenou maringotku a jako kolovrátek opakují: policia, policia. Jeden z nich se při tom bije v prsa a druhý vytahuje kvér. Prý jsme naprosto v bezpečí, protože oni jsou policajti. Jeden z nich vytáhl jakýsi průkaz, aby nám to dokázal. Vrba se toho chytil a na oplátku ukazuje průkaz soudce a říká: justicia, justicia! Pán se ale nedal a vytáhl se s další plastovou kartičkou. Tušíme, že minimálně FBI. Do toho další z nich přináší z hospody igelitku plnou plechovkových piv. Zřejmě čekají, že se s nima budeme víc družit a chlastat. To se nám ale moc nechce a tak jim zdvořile posunkama vysvětlujeme, že si jdeme o 100m dál postavit stany. A tam už zůstaneme. Místečko na spaní je to úžasné. Borovicový hájek lemující písčitou pláž. Ze stanu máme výhled do korun borovic a na moře. Unaveni usínáme. První noc v Albánii.
Středa 4.0.08
Ráno odjezd do nedaleké Apollónie. Po úvodním bloudění kolem areálu nakonec úspěšně objevujeme zbytky řeckých památek. Obdivujeme chrámové sloupy (vyztužené železem a betonem), zdi a amfiteátr. Pravdou je, že Albánci se o památky příliš nestarají. Vše je v hrozném stavu, nemluvě o tom, že chybí jakékoli informace. Nejúžasnějším je ovšem byzantský kostel s klášterem. Kolem poledne frčíme dál.
Za městem Vlore stavíme u pobřeží na jídlo. Opět neuvěřitelný zážitek. V opuštěné hospůdce zřejmě staví pocestní jednou za 2 měsíce. Jakmile sesedneme z motorek, přibíhá pan hospodský se synem a okamžitě staví řadu stolů na terasu přímo na pláži. Je tou atmosféra jak z Feliniho filmů. Objednáváme si víno a už jsou na stole 3 džbánky. 12 piv, 12 vod, saláty, hranolky a samozřejmě krevety. Když jsme totálně přecpaní přichází hlavní chod, pečená ryba. Ulovená před půl hodinou – zahlédli jsme pána jak je přinesl v igelitce, zatímco jsme do sebe házeli salát. Celkem platíme 14 tisíc leků, což je asi 200 Kč na osobu. Totálně přežraní lezeme na motorky a jedeme dál. Stáčíme se do vnitrozemí a stoupáme do hor. Jsou neuvěřitelné. Vidíme na moře, pod námi se v prudkém srázu vlní silnice jako had. Asi bychom si to užili víc, kdyby nepršelo. Jedeme s největší opatrností, protože silnice je kluzká, ale výhledy jako z letadla jsou silnější než strach. Z horského sedla sjíždíme opět k pobřeží. Tam se finálně stáčíme do vnitrozemí. Opět stoupáme do hor. Cesta se vlní a povrch je čím dál horší.
Pondělí 9.6.08
Vstáváme v šest, abychom vypadli z louky dřív, než nás tu někdo objeví a pošle na nás psy. Balíme mokré stany. Naštěstí neprší, ale nad námi se honí mraky. Všichni jsme smířeni s tím, že brzy budeme muset vytahovat šajze. Prvních 5 km je skutečně výživný terén. Podle kluků už to je na pokraji sjízdnosti. Velké mokré kameny, vyjeté koleje, bláto. Naštěstí se to po 5km uklidní. Cesta sice zůstává kamenitá, ale už v ní nejsou koleje. Drnčíme dá, projíždíme horské vesničky ve kterých se zastavil čas před 100 lety. Kamenné domky rozházené po svazích se pomalu rozpadají. Mezi nima se vlní hliněné stezky lemované plůtky z křivolatých větví stromů. V tom všem běhají psi, volně se pasou oslíci, děti a muži ženou stáda ovcí, ženy okopávají úhledné řádky brambor a ve škarpě plné plastových odpadků odpočívá rezavý autobus, který tu zaparkoval před 20ti lety.
Těsně před městem Peshkopi stavíme na odbočce, abychom počkali na ostatní. CASH si nějak špatně odšlápl a zase leží. Tentokrát to odnesla spojková páčka. Smějeme se, že než dokončí výlet, tak si odveze domů motorku v igelitce, ale při tom tušíme, že problém tak směšný není. Bez spojkové páčky se nedá jet… Sjíždíme do nejbližší vesnice (CASHe kluci roztlačili na jedničku), najít někoho, kdo to jakkoli opraví. Je to ale problém, protože náhradní páčku nikdo nemá a svařovat hliník taky nedokážou. Honza si aspoň nechává zalepit duše za 200 leků. Zatím co CASH a Robert jedou do Peshkopi, což je větší město, hledat opraváře, my ostatní stavíme na brzký oběd. Rýžový nákyp, kterému říkají pilaf je dobrý, ale ne moc výživný. V Peshkopi se nám povedlo najít kluky okamžitě. Bylo kolem nich shromážděno půl města. Dobrou zprávou je, že páčka je opravená. Totiž vyměněná za jinou z 20 let staré nepojízdné Yamahy ze šrotu. 
Místní slibují za Peshkopi asfalt, ale trvá přesně půl kilometru. Pak opět přichází šotolina, kameny, hlína. Jedeme do města Kukes, asi 50 km na sever. Je to neuvěřitelně krásná cesta podél řeky Dirini te Zi. Chvíli jedeme podél řeky, ale zanedlouho stoupáme serpentýnama do prudkých svahů nad ni. Výhledy na řeku a okolí velikány nám berou dech. Chvíli se řeka vlní ve skalnatém kaňonu a jindy se zase rozlije do rozlehlého údolí plného rozházených kamenných domků a různobarevných políček, která vypadají jako záplaty. Co chvíli stavíme a kocháme se. Nikdo z nás netušil, že Albánie je tak skvostná.
Cesta do Kukes je sice krátká, ale náročná. Terén nám všem dává zabrat. Ve městě jsme kolem šesté večer, úplně vyčerpaní. Kupujeme tedy rychle zásoby vody, piva a chleba a odjíždíme někam za město hledat místo na spaní. Na malé náhorní plošině, pár kiláků za městem je vesnice, za kterou je kopec s pastvinami. Zkoušíme se nejprve zeptat nějaké staré paní z kamenné chaloupky, zda bychom mohli přespat na její louce, ale komunikace vázne. Zřejmě nechápe význam slova stan. A tak se prostě vyškrábeme ještě o pár set metrů výš za vesnici, na úplný vrchol kopce, odkud je krásný výhled na město a řeku pod námi, ale odkud nás nikdo neuvidí. V zapadajícím slunci stavíme stany a vaříme polívky.
U ohně čekáme, až dorazí 13. člen výpravy Alda, který se vydal sám z Brna před třemi dny. Stíhací jízdu zvládnul bez úhony a skutečně nás po několika telefonátech našel!
Úterý 10.6.08
Klára má narozeniny a Vrba jí natrhal puget žlutých květin. Od Hynka dostala živou želvu, kterou odchytil v křoví. Dnes už by měl být asfalt. Z Kukes do Fierze je to cca 80 km podle mapy. Ve skutečnosti to bude o 20 víc. Silnice se kroutí stovkami zatáček a serpentýn. Nemá to konce. Nedaleko odbočky Oafa e Shilkaut stavíme na kafe. Je opět vynikající a tak si všichni dáváme dvě. Pokračujeme nekonečnými zatáčkami na sever. Zanedlouho se nám otevře úchvatný výhled na přehradu Ligeni i Fieres. Hynek zřejmě vytvořil rekord ve spotřebě KTM, protože nenatankoval a pak jel s úspornou rukou 70 km na rezervu. 
Příjezd k přehradní hrázi je monstrózní. Jsme ještě vysoko v horách, ale vidíme dolů na tyrkysovou vodu přehrady, ke které se klikatí silnice jako had. Ryba s Robertem jedou zjistit v kolik a odkud nám zítra ráno jede trajekt. My ostatní pokračujeme do města Bajram Curry. Je to hnusné zaprášené betonové město s pár otřískanými paneláky. Stavíme se tu jen krátce na doplnění nádrží. Skučíme sice hladem, ale chtěli bychom stihnout údolí řeky Valbone a tak se na benzínce v prachu a špíně dělíme o chleba. Vrba přihazuje sýr a Markéta odkudsi vytahuje šunku. Podle průvodce má cesta do vesnice Valbone trvat hodinu, ale už začátek je díky stavbařům krušný. Cesta je kamenitá a pro motorku dost náročná. Vede ale nádherným skalistým kaňonem, který se na konci otevírá do malebného údolí s několika kamennými domky, políčky obehnanými plůtky z větví a kamenů, pasoucími se koňmi, ovcemi a telaty. Nejkrásnější je ale divoká řeka, která v nepřetržitých peřejích šumí přes obrovské balvany a uchvacuje nás neskutečně tyrkysovou barvou. Po hodině jsme skutečně na konci údolí, kde je dřevěný srub, v něm dva mladíci a pivo a jídlo. Není jiná možnost, než tu zakotvit. Vrháme se do ledové vody divoké horské řeky, zatímco nám dva Albánci vaří skopové a vyrábí úžasné zeleninové saláty. Hodujeme!
Bohužel Alda asi 4 km za námi píchnul a tak nedojel. Robert a Ryba tam zůstali aby mu pomohli s výměnou duše. Už se stmívá a klukům se práce nedaří. Už na ně nečekáme, necháváme jim jídlo zabalit do alobalu a vracíme se. Musíme projet údolím zpět do Bajram Curry a pak ještě asi půl hodiny po asfaltu do vesnice, odkud nám zítra v 6 ráno jede trajekt. Místo, které Ryba s Robertem našli pro přenocování je ve tmě, která nás rychle zastihla, těžko dostupné. A tak nakonec volíme jednodušší variantu. Přespíme pod střechou kiosku na karimatkách, přímo v přístavu. Má to svoje pozitiva: nemusíme rozdělávat stany, ráno se nebudeme muset nikam přesouvat a ještě zapaříme v onom kiosku, jehož majitel nám s naprostou samozřejmostí poskytl přístřešek. Pijeme pivo, rakii a všeobecně se veselíme, kromě Roberta, kterého chytá depka.
Středa 11.6.08
Vstáváme v pět a balíme. U lodi už stojí dlouhá řada čekajících aut a je pěkně dlouhá. Taky je tu pořádný šrumec. Naše motorky jsou naštěstí zaparkované hned na začátku oné fronty a tak balíme v klidu, bez obav že bychom se na trajekt nedostali. Jsou tu dva velké trajekty pro auta a jedna malá loď, jejíž kapitán nám tvrdí, že nás naloží i s motorkami. Je to vtip. Tedy aspoň pro nás. Na palubu se totiž leze po několika schůdkách, což by pro motorky byla nepřekonatelná překážka. S díky odmítáme a tak nás chlápek aspoň skásne za noční parkování v přístavu (50 leků = 10 Kč za motorku) a odpluje. 
Do trajektu vjíždíme jako první, což znamená, že tři z motorek stojí na okraji zadní rampy. Hraje se tu doslova o centimetry! Vrbova Afrika se nebezpečně kymácí nad vodou. Nakládá se asi hodinu a půl. Když loď spolkne poslední náklaďák, vyplouváme. Na kryté palubě je veselo jako na každé správné lodi. Bar je otevřený a tak;se pije kolaloka a děti chroupají brambůrky. Je tady, odhaduji, 150 lidí a 40 aut. Plujeme kaňonem širokým tak 100 = 300m asi 2 hodiny. Na konci přehrady, na okraji nádrže, je další molo. Pro nás cíl, pro čekající na břehu start. Zahlédla jsem mezi nimi několik cyklistů, kteří na sobě měli tričko Adventury. Shodou okolností mám na sobě totéž tričko a tak jim mávám z lodi a prsím se. Později na břehu se dáváme do řeči. Jedou Albánii na kolech. Denně prý 50 - 80 km. Musí to být řehole. Jo, asi je třeba poznamenat, že na lodi nám všem Robert oznámil, že učinil rozhodnutí odebrat se k domovu již dnes a sám. Všechny nás to dost sebralo a každý se pak v duchu snažil najít ten správný důvod. Ten ví ale jen on…
Po vylodění jedeme do Skoderu. Cesta už zdaleka není tak malebná jaká byla v horách. Sjíždíme do nížiny, do rozlehlé říční delty, která je hustě obydlená a kde je cítit velkoměsto. Jak se k němu blížíme, přibývá špína a asfalt. V centru města stavíme na jídlo v pizzerii. Majitel je opět ochotný a usměvavý maník, jak už jsme si ostatně v Albánii zvykli. Jen jídlo není moc dobré. Špagety se skopovým budu cítit ještě asi dlouho.Než vyrazíme dál, musíme učinit důležité rozhodnutí. Zda pokračovat dle plánu do vesničky Thet, a pokud ano tak kterou cestou. Vedou tam dvě, z nichž ta delší je značená jako ta horší. Původně jsme chtěli jet tam a vracet se zpět tou jednodušší a udělat tak okruh s přenocováním v Thétu. Dnes nás ale od tohoto plánu odradila informace průvodce z Adventury, který tvrdil že je to samé bláto a velké balvany. Do toho se už dnes nikomu nechce. Hrozí, že bychom tam vůbec nedojeli, nebo bychom ztratili mnoho času. Jediný kdo je ochoten to podstoupit je Alda, zřejmě proto, že nezažil offroadovou vyjížďku do Frasheri. Vyráží tedy za nesouhlasu všech ostatních sám.
Loučíme se s Robertem, kterého neopustila touha po domově a odtud, ze Skoderu, pojede rovnou do Struhařova. Zbývajících 7 motorek tedy míří na sever, do vesničky Thet, která jak průvodce praví, má být nedotknutou oázou kamenných domků a pastvin hluboko v horách.
Prvních 30 km je po více či méně slušném asfaltu. Jsme rádi za každý kilometr a čekáme kdy to skončí. Stačilo by pár kiláků těžkého terénu a cíl by se rozplynul jak pára nad hrncem. A ejhle, najednou jedeme po úplně novém asfaltovém koberci. Nevěstí to nic dobrého, protože většinou, když je asfalt takhle čerstvý, jde jen o krátký úsek a ten záhy vystřídá stavba = šotolina, písek a náklaďáky. V tomhle případě přišla objížďka. Stavba nás odvelela do vesnice po velmi těžko sjízdném makadamu. Hynek chce vyrazit na průzkum, aby zjistil, jak je objížďka dlouhá, ale u kostela špatně manévruje a motorka leží. Nakonec jde o pouhý kilometr, jehož překonání nám ale sebralo třičtvrtě hodiny drahocenného času. Pak ještě pár km po asfaltu a tam by to podle informací místních mělo skončit. Respektive začít….
Do nádherného údolí obklopeného bílými skalistými horami, připomínajícími italské Dolomity, vede už jen náročná kamenitá silnička. Jsme ohromeni nádherou zdejších hor a pomalu a opatrně stoupáme. Do Thetu je to prý 23 km, ale musíme překonat sedlo ne výšce skoro 1700 m.n.m. Některé úseky vyžadují jízdu krokem a jízda přes velké kameny, na kterých motorka uskakuje do stran je navíc i fyzicky velmi náročná. Obdivuji padesátikilového CASHe, který je navíc poprvé v terénu, že ještě vysílením nepadl. Honza, který jede chvíli před námi má lehkou kolizi se skálou u cesty o kterou se otřel kufrem. Ustál to, ale ze skály se vyloupnul balvan o velikosti helmy. Ani naše jízda neproběhla bez ztráty kytičky. Nějaký větší kámen se nám postavil do cesty a odhodil přední kolo bokem. Hynek to už neustál a tak jsme, naštěstí v nulové rychlosti, položili motorku na zem. Opět na levý… což už nevydržel kufr, který praskl ve sváru. Doufám že se nerozpadne, fakt nevím, kam bych dala věci. Hynek s Vrbou se snaží nějak postavit motorku a zafixovat kufr a my s Klárou jdeme pěšky napřed. Pod sedlem se cesta vlní v prudkých serpentinách a šplhá strmě vzhůru. Každou 180ti stupňovou zatáčku (kde si pomáháme driftem zadního kola) tajím dech a držím se jak klíště. Myslím, že dolů to bude ještě horší a nedej bože, aby pršelo. Ale výhledy jsou úchvatné!!!! V sedle se nám otevírá pohled do dalšího údolí. Je to nádhera! Vrcholky skalistých hor trčí z mraků, některé jsou pokryty sněhem. Jsme v samých útrobách obrovského pohoří. Jako bychom se dostali do další úrovně nějaké hry. Jako by se nám otevřel nový svět. Tam dole tušíme slibovanou vesničku, ale nebude to zřejmě tak blízko, jak tvrdili místní. Nebo jsme jim špatně rozuměli. 
Každopádně sestup ze sedla do Thetu je úmornou, hodinu trvající dřinou v kamenitých serpentinách. Původně jsem je chtěla počítat, ale u čísla 27 mě to přestalo bavit. Byli jsme zhruba v polovině. V zapadajícím slunci, které barví vrcholky okolních skal dozlatova, dojíždíme do Thetu. S obrovskou úlevou, že jsme to dokázali bez kolize, nezatměli, dojeli sem, dokázali to! Nějací dva malí kluci nás doslova nahání do zdejšího „hotelu“, zřejmě jediného v tomhle bohem zapomenutém a při tom turisty vyhledávaném kraji. Musíme ještě zdolat poslední terénní překážku – polorozpadlý mostek klenoucí se nad divokou horskou říčkou. A pak už hurá do hotýlku. No on je to spíš takový větší kamenný dům s přilehlými přístřešky pro kozy a ovce, obklopen políčky, malou vinicí a barevnými boudičkami včelínů. Vítá nás paní domácí se dvěma dcerami Pashkou a Sofií a malým Francescem. Okamžitě si nás získali svými úsměvy a otevřeností. Děti se snaží lámanou angličtinou vyjednat s námi cenu za nocleh, večeři a snídani. Domlouváme se na 15 euro za osobu. Není to málo a na Albánské poměry, ale rádi jim dme vydělat, zvlášť když jsou tak milí a snaživí. Už teď kolem nás létají, holky nosí kafe, malý Francesco nás seznamuje se svým psem a kluci mu na oplátku dovolí aby si vyzkoušel helmu a sednul si na motorku.
Během večera se ještě dozvídáme, že děti mají ještě další dva starší bratry, ti jsou ale venku s ovcemi. Ptáme se jich na školu a jejich život tady v horách. Nemají to jednoduché teda aspoň nám to tu přijde jako drsné podmínky. Škola je tu totiž zavřená, protože jediný učitel který tu byl se odstěhoval. Děti tak jezdí do školy do vzdáleného Skoderu, což jsou minimálně 4 hodiny jízdy. Holky zřejmě do školy vůbec nechodí a pracují doma. Paska a Sofia se naučili anglicky z knížek, které jim nechali švýcarští turisti. Když jsem do nich nahlédla, brala mě hrůza. Jedna je v podstatě slovníkem konverzace a druhá je naprosto nezáživnou učebnicí bez obrázků, kde první lekce začíná větou: Můj krejčí je bohatý. Trávíme večer u fotbalu (ano je tu i televize) a výborné večeře, ale únav je silnější a tak se nakonec všichni celkem rychle přesunou do útulných pokojíčků a spát.
Zapomněla jsem dodat, že za cca 3 hodiny po nás dorazil Alda, kterému jeho sólo jízda nevyšla. Hned v začátku zabloudil a tak se nakonec vydal v našich stopách. Jsme tedy zase v dvanácti.
Čtvrtek 12.6.08
Ráno, po gurmánské snídani sestávající z domácího sýra, másla a chleba, vyrážíme na prohlídku vesnice. Sledujeme červenou turistickou značku, zřejmě jedinou značenou trasu v Albánii. Vede nás mezi kamennými domky velice řídce roztroušenými po celém údolí. Protínáme úhledná políčka ohraničená kamennými zídkami, sem tam se pasou ovce a oslíci. Jen pár vesničanů něco okopává. Jinak je tu celkem mrtvo. Na hřišti pod kostelem nás dva malí kluci lákají na prohlídku „KULY“. Je to kamenná věž s dvěma patry a malými průzory místo oken. Do kuly se v dobách krevní msty schovávali muži, na něž byla tato msta uvalena. Víc než samotná stavba nás zaujal malý škorpión u vchodu. Zhruba hodinka nám stačí na procházku vesnicí. Vracíme se do našeho hotýlku na předodjezdové kafe. Pak už jen zabalit, vyfotit závěrečné foto v teamových tričkách, se slzami v očích se rozloučit s našimi hostiteli a hurá do sedel.
Vracíme se stejnou cestou, kterou jsme přijeli, takže vás čeká nekonečné množství terpentýn vzhůru do sedla a pak zase dolů do vesnice, kde už je asfalt. Tady nás déšť zahnal do hospody, takže nějak symbolicky se tak loučíme s posledním úsekem offroadu. Někteří tureckou kávou, jiní fernetem. Padají slova díků, chvály, hodnocení a tak. Ale ani na asfaltu to není nuda. Hned po pár kilácích dojíždíme náklaďák, který se převrhl v zatáčce, napůl se mu při tom vyklopila korba plná asfaltu a zatarasila tak celu silnici. Z jedné strany je skála, z druhé betonová zídka. Máme veliké štěstí. Motorky lze protáhnout doslova na centimetry. 
Opustili jsme tak definitivně Thét i severní pohoří a míříme na sever podél Skodarského jezera, na Albánsko – Černohorskou hranici. Najednou si uvědomujeme jak moc se nám Albánie líbila, jak moc se nám zažrala pod naše motorkářské hadry. Neohlížíme se. Jen ve zpětném zrcátku mizí Albánské hory. Chceme dnes ujet co největší kus cesty a pokud to půjde, zastavit se na skok v Sarajevu. Proto kromě krátkých zastávek na benzínkách nestavíme.
V Sarajevu je ale šílená zácpa. Je už 5 hodin odpoledne a tak jediné co z toho máme jsou dvě hodiny posouvání se v prachu a smradu a škemrající děti na křižovatce. Vzdáváme to, otáčíme a jedeme pryč. Tyhle ztracené hodiny způsobí, že se nakonec nedostaneme ani do plánovaného Baja Luky, kde bychom chtěli přenocovat. Začíná pršet, ochlazuje se, stmívá se, lije…. Stavíme se na benzínce v jakémsi městě, jehož jméno si nepamatuji. Nemáme nic k jídlu a jsme zpruzení. Zkusíme jet ještě hodinu a pak najít nějaké bydlení. Vjíždíme do hor. Už neprší, ale šajze necháváme na sobě. Je zima. Projíždíme jakési sedlo ve výšce 1600 m.n.m. Naštěstí zanedlouho narazíme na odbočku k nějakému skanzenu, kde by se snad dalo bydlet. Vyklubal se z toho komplex černohorské lidové tvořivosti, trochu stříklý ruskými pohádkami a Disneylandem. Dáváme si podivný místní salámy s chlebem a v dřevěné chatce se srdíčkem usínáme na palandě.
