Tibet, aneb z Kathmandú do Lhasy

V termínu 5.-30. 8. 2009 proběhla motoakce Nepál, Tibet, aneb z Kathmandú do Lhasy a zpět. Akce byla organizována Honzou Odehnalem, se kterým jsme už jednou byli v severní Indii na legendárních motocyklech Royal Enfield. Včetně Odeho nás bylo osm, z toho jedna dáma, t.j. : Gábina alias Ducatka, Pepa, Petr, Slon, Marcel, Pavel a já.

Původně jsme měli mít zapůjčeny enfieldy opět v Dillí, nicméně s ohledem na požadavek zkrácení již tak dlouhé cesty byla upřednostněna půjčovna v Káthmandú, opět včetně mechanika. Půjčovna byla podstatně dražší než Madan motors v Dillí, za to však motocykly měly být ve výborném stavu. To se nakonec ukázalo být v zásadě pravdou, protože pouze dva biky první tři dny vykazovaly nějaké vady a po jejich vyladění se až na drobnosti jezdilo bez nějakých větších oprav. Rozhodně oproti Madanovým bikům tyto startovaly většinou na první nakopnutí a v nižších nadmořských výškách jezdily dokonce až 110 km/h.
Zpočátku jsme měli poněkud obavy, jak celá akce dopadne, neboť to měla být první Odeho cesta do Tibetu, který je s ohledem na čínskou okupaci velmi problematický. Navíc v souvislosti s konáním loňské olympiády v Pekingu se po celém Tibetu, zejména však ve Lhase, rozpoutaly rozsáhlé masové protesty, které Čína velmi tvrdě potlačila. Neoficiální údaje hovořily až o pěti tisících mrtvých, což nám později místní více méně potvrdili. Tato situace Čínu okamžitě přiměla ke značnému přiostření režimu, což se bohužel týká i pohybu cizinců po Tibetu. Nicméně nakonec se ukázalo, že spolupráce s místní cestovní kanceláří ze Lhasy, která zajišťovala permity pro jednotlivé úseky cesty v Tibetu, funguje jako na drátkách. Jedinou nevýhodou (se kterou jsme ovšem předem tak trochu počítali) bylo, že naplánovanou a předem povolenou trasu nelze později prakticky měnit a lze tedy používat pouze některé variantní cesty, které od původní trasy příliš neodbočují. V Tibetu totiž není vůbec v současné době individuální turistika možná. Každý turista musí mít předem povolenou a schválenou trasu a zajištěného místního průvodce, který musí čekat na hranicích. Jinak se přes hranice nelze dostat. Totéž platí i o motocyklech či o motorových vozidlech obecně – předem musí být vyřízen čínský techničák.
Z Káthmandú jsme vyrazili 8. 8. a vrátili jsme se 25. 8. 2009. Trasa vedla z Kathmandú asi 120 km na sever k tibetským hranicím na hraniční přechod Kodari, kde na nás čekal náš tibetský průvodce Tashi s průvodním náklaďákem a řidičem. Odtud pokračovala trasa na severovýchod po friendship highway až do Lhasy přes města/vesnice Tingri, Lhatse, Shigatse, Gyantse, Nakartse a Chusul. Během dvou dnů v monzunových deštících jsme tedy nastoupali až do výšky 4.000 m.n.m a pod tuto výšku jsme se příštích čtrnáct dní prakticky nedostali. Jedinou výjimkou byly města Shigatse a Lhasa, které jsou těsně pod 4000 m.n.m. Z počátku nám tento poměrně rychlý výstup dělal drobné obtíže spočívající v mírné bolesti hlavy a nespavosti (zejména v Tingri – 4.300 m.n.m - kde jsem trávili první noc ve výšce nad 4000 m.n.m. nikdo pořádně „nezabral“), ale po pár dnech se vše stabilizovalo. Navíc po překročení himalájského hřebene zmizel i déšť, neboť Tibet leží ve srážkovém stínu a je tedy poměrně suchý. Sněžná čára zde je až kolem 5600 m.n.m.
Brzy se ukázalo, že za poslední dva roky odvedli Číňani spousty práce a většinu friendship highway už vyasfaltovali (do Lhasy cca 1000 km), ačkoli ještě před dvěma roky nebylo po asfaltu ani stopy. Všichni jsme se těšili na enduro jízdu (tak jako v Indii), a tak zbrusu nový asfalt byl pro většinu trochu zklamání. Skoro jsem litoval, že tam nemám své silniční lízátko, které by krásný hladký asfalt více ocenilo. Naštěstí jsme ale záhy zjistili, že jakákoli boční varianta už je pouze šotolina ( a mnohdy ani to ne), takže nakonec byli všichni spokojeni. Zejména na zpáteční cestě po 110 km dlouhé vložce do base campu pod Everestem se myslím všichni těšili zpět na asfalt.
Ti, kdo čekali, že terén bude podobný jako v Indii, byli možná zaskočeni - cest vytesaných stovky metrů vysoko v úbočí strmých svahů nebylo zdaleka tolik, i když i zde byly úseky, které nebyly pro nejisté bikery či ty, kteří trpí závratí. Tibet se totiž rozkládá na Tibetské náhorní plošině s průměrnou nadmořskou výškou přes 4000 m.n.m. (západní Tibet dokonce okolo 4500 m.n.m.) a friendship highway do Lhasy vede převážně velmi dlouhými a širokými údolími, která jsou sice lemována vysokými horami, ale samotná cesta je z větší části rovná či mírně zvlněná. Po cestě se ovšem překračuje několik sedel (nejvyšší Gyatso La má 5160 m.n.m.), kde si přišli na své milovníci nekonečného množství zatáček. Celou cestu však můžete pozorovat úchvatné scenérie vysokých hor, ať už místních horských hřebenů či himálájské a transhimálájské vrcholy, rozlehlá údolí, široké řeky a veliká horská jezera, mnohé pro Tibeťany posvátná. Vzdálenosti jsou obrovské a hustota obyvatel velmi nízká, takže si často připadáte nesmírně osamělí a opuštění. Zejména údolí kolem Shigatse jsou natolik veliká a dlouhá, že po několika hodinách jízdy propadáte depresi z jednotvárné jízdy a nesmírně opuštěné a pusté krajiny. Kolem friendship higway jsou řídce roztroušeny tradiční tibetské vesničky, kde lidé žijí téměř jak ve středověku. Domky jsou nízké, s rovnými střechami, z kamenne a hliněných cihel. Každý domek je ověnčen motlitebními praporky, které vlají ve větru a odevzdávají motlitby na nich napsané bohům... Vesničané jsou oblečeni v tradičních úborech, milí a usměvaví, nicméně neustále mají natažené ruce v očekávání almužny a jediné slovo, které znají anglicky, jsou „money“. Není se asi ani moc čemu divit - vesničané se živí převážně chovem jaků a tam, kde to jde, na malých políčkách pěstují ječmen. Převážující strava je tsampa – což je těsto uplácené z ječmenné mouky a jačího másla. Většina evropanů není schopna tuto denní manu tibeťanů pozřít. Totéž platí o máslovém čaji, ve kterém je rovněž jačí máslo a čaj je navíc slaný. Mohu potvrdit, že i tato delikatesa je téměř nepolknutelná. Avšak turista hladem rozhodně netrpí, neboť jinak je tibetská kuchyně velmi dobrá. Navíc ve většině restaurací nabízí i indické a čínské pokrmy, takže vždy bylo z čeho vybírat a nikdo z nás tedy nezhubl. Nejoblíbenější pochoutkou se pro nás stal jačí steak podávaný na rozžhavené litinové pánvi. Dohromady jsme za těch 16 dní strávených v Tibetu určitě snědli několik celých jaků?. Kolem hlavních cest je natažena elektrika, ale vesničky a osady jen kousek dále situované, jsou již bez energie. Topí se tedy pouze suchým jačím trusem, který venkované suší na svých zídkách. V zimě je jačí trus a kozí či ovčí bobky jejich jediným topivem. Dřevo je velmi vzácné, v některých oblastech stromy vůbec nejsou, pouze v údolí větších řek. S ohledem na tento fakt se v Tibetu vyvinul zvláštní druh pohřbu nazývaný „vzdušný“. Zemřelý je za rituálních obřadů rozsekán na kousky a předhozen supům. Tibeťané jsou budhisté a tak tento způsob pohřbu symbolizuje poslední akt dávání, dávání sama sebe do věčného koloběhu přírody.
Při pohledu do venkovských domácností je vám jasné, že takto byste určitě žít nechtěli. Podlaha z udusané hlíny, špína, smrad. Na podlaze leží čerstvě uřezané nohy ovcí, hrají si s nimi děti. Venkované se snad vůbec nemyjí, protože tak zapáchající a špinavé lidské bytosti jsem ještě nikde neviděl. Čím více se však přibližujete ke Lhase, tím se životní úroveň zvětšuje. Některá malá městečka jsou obývána převážně Číňany a zde bývá velký problém s dorozumíváním. V tibetských hospodách je jídelní lístek vždy i v angličtině a někdo z obsluhy vždy trochu anglicky umí. V čínských hospodách tomu tak není. Anglické menu většinou mají (ne však vždy), ale anglicky neumějí ani slovo. Pak Vám mnohdy nezbývá, než vlézt do kuchyně a na jídlo, které chcete, ukázat rukou.
Režim je v současné době v Tibetu rozhodně velmi tuhý (alespoň pro Tibeťany). Všude policejní check pointy, vojenské posádky, hlídky. Každý kontakt s těmito osobami je z jejich strany bez jakéhokoli náznaku úsměvu. Tváří se nabubřele a všemocně, jak praví orientální despotové. K cizincům se ovšem v mezích možností chovají slušně. Nicméně neuvěřitelné množství omezení, zejména co se týče pohybu po Tibetu, zakázané oblasti, vojenská pásma, časté prověrky pasu a víza, a to dokonce i při vstupu do významných kulturních památek apod., Vám ukazuje, že život Tibeťanů pod čínskou správou není rozhodně jednoduchý. Některé peripetie jsou však úsměvné. V Shigatse nám Tashi sdělil, že zítra ráno máme přijet s biky na kontrolu na traffic police. Mysleli jsem, že je to zas nějaká běžná prověrka motorek či naší trasy a tak jsme byli překvapeni, když nám Číňanka v bílém plášti začala zkoumat zrak, poté nás odvedli do zkušební místnosti a předložili k vyplnění testy do autoškoly v tibetštině a čínštině ! Nakonec je za nás sice vyplnili, protože pochopili, že sami to s čajovým písmem asi nezvládnem, ale jízdy jsme udělat museli sami. Večer jsme už měli vyhotoveny řidičské průkazy, dokonce s přepisem našich jmen v čínštině! Platnost byla však omezena pouze na dobu předpokládaného pobytu v Tibetu, takže tady v Čechách s tím moc parády nenaděláme.
Ačkoli život tibeťanů je budhismem zcela prodchnut, atmosféra ve významných budhistických klášterech není příliš duchovní povahy. Mniši i mnišky musí být režimem prověřeni a tak se naskýtá otázka, jestli ti, které v klášterech vidíte, jsou opravdoví, kteří se z nutnosti nechali prověřit a přizpůsobit lidově demokratické ideologii, aby vůbec své poslání mohli vykonávat, nebo to jsou jen čínské loutky mající světu navenek ukázat, jak je režim liberální. Rozhodně alespoň ve významných klášterech jako je například Tashilungpo v Shigatse či Džókchang ve Lhase není atmosféra ani zdaleka taková, jako v klášterech severní Indie, nepoznamenaných zvráceným komunistickým režimem, kde ovzduší plné duševní vyrovnanosti, klidu a míru na Vás dýchá již při vstupu. Významné kláštery v Tibetu jsou doslova přeplněny čínskými turisty, kteří v současné době navštěvují zejména Lhasu a okolí po statisících až miliónech. Menší kláštery mimo turistické trasy jsou pro návštevu výrazně příjemnější, ale i zdejší mniši museli být prověřeni...
Po cestě do Lhasy jsme ještě stihli zčásti objet posvátné jezero Yambrok. Jezero leží ve výšce cca 4500 m.n.m. a je obrovské. Cesta vedla po štěrku, písku, blatě a kamení úplně opuštěnými údolími a horskými sedly, pouze s několika malými osadami. Zde se nám ztratil věčně závodící Slon, který nevěda, že chceme ujet pouze část okruhu, zmizel a objevil se asi po čtyřech hodinách s dalšími 160 km na tachometru. Prý to dojel celé do konce....
Současná Lhasa je moderním velkoměstem plným velkých obchodních domů a butiků, jako všude na světě. Tibetský ráz si zachovala jen stará čtvrt Barkhor, obklopující nejposvátnější budhistický chrám v Tibetu Džókchang, kam denně zavítají tisíce poutníků. Kora, posvátný okruh kolem Džókchangu, který všichni věřící chodí ve směru hodinových ručiček a vykonávají tak svou duchovní očistu, (mnozí při tom padají na zem při každém kroku neustále mumlajíc mantru) je plná stánků s tibetskými tradičními výrobky, korálky, noži, kostěnými přeměty, dokonce i z kostí lidských, jako například bubínky z lebečních kostí, palička na buben ze stehenní kosti apod. Mrtvé lidské tělo zkrátka nemá pro tibeťany již žádný význam...
Za návštěvu stojí samozřejmě Potala - monumentální palác a bývalé sídlo dalajlámy. Pro západní turisty je vstup do Potaly průvodcem předem objednán, je jim stanoven čas vstupu a jedna hodina na její prohlídku. Absurdita a zlomyslná povaha tohoto nařízení je zřejmá, když Potalu uvidíte. Je natolik obrovská, že v ní klidně můžete strávit celý den. Za hodinu máte co dělat, abyste vymezený okruh prošli kvapnou chůzí, o nějakém výkladu či prohlížení exponátů nemůže být ani řeči. Zajímavé je také letní sídlo dalajlámy Norbulinkga se svými zahradami, umělými jezírky, mnoha paláci a zoologickou zahradou, kde časové omezení již naštěstí neplatí a starobylý Džókchang, který je ovšem doslova obsypán poutníky a tak není úplně jednoduché se do něj dostat.
Po třech dnech ve Lhase jsme se vydali na zpáteční cestu. Ze Lhasy jsme vyjeli na severozápad do města Yangpachen, které je proslulé velkými termálními lázněmi, kde pramení 99 stupňová minerální voda (vaří v ní vejce a každého lázeňáka jimi obdarují). Pří alternativní vyjížďce Pavel, Pepa a Petr narazili zcela nečekaně na ženský klášter umístěný vysoko v horách (asi 4700 m.n.m.) bez sjízdné přístupové cesty (alepoň pro automobily). Děvčata byla mužskou přítomností a motorkami natolik nadšena, že si je tam chtěla ponechat, alespoň prý na jednu noc ? Naštěstí jejich vyzáž nebyla natolik lákavá, takže všichni nakonec odolali a vrátili se do horolezeckého centra za Yangpachenem, kde zbytek výpravy nocoval. Dále vedla cesta krásným šotolinovým terénem (cca 180 km), přes nejvyšší sedlo 5300 m.n.m., které jsme v Tibetu překonávali na motorkách. Pak následovalo opět Shigatse, Lhatse a poté Everest base camp. Spánek ve stanu patřícím šestnactileté tibeťance (která ovšem vypadala o 15 let starší) ve výšce 5000 m.n.m. byl sice romantický, ale rozhodně nikoli osvěžující, neboť alepoň já jsem docela lapal po dechu. Base camp byl prázdný, protože horolezci v monzunovém období nahoru nelezou, ale ani přesto nás Číňani na check pointu nepustili dál a nepomohlo ani šustění dolarových bankovek. Dále můžou zkrátka jen ti, co mají povolení na výstup, treky kolem nepřicházejí v úvahu. Pohled na severní stěnu Everestu však byl uchvacující a přes monzuny panující na jižní straně hřebene byla severní stěna celá bez mraků. Od Everestu jsme jeli do Tingri snad nejkrásnějším úsekem celé cesty, nádherným, asi 100 km dlouhým off roadem přes vesničky ani nezanesené v mapě, zcela odlehlé od civilizace, bez elektřiny, kolem nesčetných jačích stád a stanů kočovníků. Z Tingri, po nezdařeném alternativním výjezdu pod sedmitisícové vrcholy (kde Pepovi praskla hlava na enfieldovi a museli jsme řešit odvoz biku na traktůrku místních venkovanů zpět), jsme už pokračovali po známé cestě k hranicím s Nepálem. Za městem Tsongdu jsme opět vjeli do monzunů a klesali dolů do Nepálu, takže z údajně jedné z nejkrásnějších částí Tibetu – Nyalamu (což znamená v tibetštině „brána do pekla“), kde již zelené kolmé svahy pokryté četnými vodopády spadají ve stovkách metrů do úzkých kaňonů plných zpěněné bílé vody, jsme pro hustou mlhu a déšť neviděli téměř nic. Na hranicích jsme si počkali asi šest hodin, protože v Tibetu byl jakýsi svátek, a tak téměř nikdo nepracoval. Nakonec jsme hranicke přeci jenom přešli a rozloučili se s milým a ochotným Tashim. Poté jsme pokračovali dál teplým, vlhkým a deštivým podhůřím Himálájí. Druhý den jsme již byli v Káthmandů a vrátili motorky. Pak už následovalo nakupování dárků a suvenýrů, prohlídka Bhaktapuru, krásného starobylého hinduistického města zapsaného na seznamu UNESCO a rafting na řece Trisuli. Rafting byl sice super, ale trval pouze dvě hodiny, zatímco cesta tam asi čtyři, a to ještě po neuvěřitelně rozbitých cestách mikrobusem bez tlumičů. Cesta zpět ovšem trvala osm hodin, protože po vydatném dešti byla silnice 30 km před Káthmándů zaplavena bahnem a balvany po sesuvu půdy, což znamenalo čtyřhodinové čekání. Nakonec však jsme stihli ještě těsně před zavíračkou náš oblíbený steak house, kde se připravují skvělé hovězí steaky z masa dováženého z indické Kalkaty, což je neuvěřitelný paradoxů. Jak v Indii tak i v Nepálu je totiž kráva posvátná a dle tvrzení číšníka hrozí za zabití krávy, byť i při dopravní nehodě, deset let kriminálu. Totéž prý hrozí hinduistům za to, když hovězí pozřou. Budhisté krávy sice v Nepálu zabít rovněž nesmějí, ale jíst je můžou. Prodávat hovězí turistům z krav, které byly zabity jinde, už však problém není. Inu, i na východě umí být náboženství mnohdy pragmatické a v tomto případě jsme to rozhodně uvítali. Kde doma dostanete 300g steak z pravé hovězí svíčkové za necelých 100,-Kč ?
Po posledním steaku následoval již jen večírek na rozloučenou a ráno začátek téměř 30 hodinové cesty domů přes Dillí a Istanbul do Prahy.

Stakan